Základní pravidla pro implementaci SW

uplatním princip vysoké soudržnosti
- metoda má právě jednu přesně definovanou zodpovědnost
- pojmenování: srozumitelné a samo-popisné (vyvarovat se And nebo Or v názvu)
čím delší, tím větší chybovost
max. 100 - 200 řádků
v metodě volám jenom metody objektů (sebe, které vlastním, které vytvářím, které dostanu jako parametr)

kód - zapouzdření funkčnosti do metody a použití na více místech
data - správný návrh ukládání dat
- používání pojmenovaných konstant - nemít číselné hodnoty v kódu
! neznamená to zrušit Copy + Paste - někdy stejné části kódu spolu logicky nesouvisí

všude, kde se očekávají změny nebo rozšíření
rozhraní, které zveřejním (a už ho nějaké objekty používají) bych neměl měnit
- můžu samozřejmě přidat další metody či měnit implementaci stávajících

něměli bychom používat dědičnost jen proto, že 2 třídy mají společnou možinu atributů
měl by platit Liskov substitution principle:
- pokud instanci rodiče nahradíme instancí potomka, tak pak by kód, který očekává instance rodiče měl fungovat i s instancí potomka
- to platí např. pro stejné parametry a výstupní hodnoty
- např. potomek by neměl v overriden metodě vyžadovat striktnější pravidla pro parametry (pak to se zavoláním kódu, který očekává rodiče, spadne)
dědičnost je velmi silná vazba
vícenásobná dědičnost často porušuje princip vysoké soudržnosti

samozřejmě do jisté míry, ale není dobré to rvát na efektivitu - pak to bude sice o něco rychlejší, ale nepřehledné a špatně rozšiřitelné

nevalidních vstupů (ze souborů, od uživatele, z externího API)
před chybami ostatních programátorů (tj. i když je to metoda pro vnitřní použití, tak by měla být ošetřená)
vracení správných chybových kódů
vyvolávání a chytání výjimek
správné ukončení programu

Petrova digitální zahrada 🚀